Slovinsko Inlander tip: Kmetija Levar aneb mastné nebíčko na zemi

Postojna – Predjama – Cerknica (jeskyně – hrad – jezero) a hlavně to nejdomáčtější jídlo ever. Prostě jídlo s příběhem, běhajícíma koníkama a kravičkama za oknem a strašně milou tetkou. Maxi kýč a stereotyp. Jenomže opravdickej. (Slovu autentickej se radši vyhýbám, páč je to pak prý vlastně tak trochu fake). Takže nejdřív příběh, že jo (pro praktický tip se srolujte dolu v textu).

Fajn kombíčko na denní vejlet z Lublaně. Postojna a Predjama jsou takovýty must see věci ve Slovinsku, který navštíví snad každej turista. Zpřístupněná je již 200 let a za tu dobu tu nebylo míň než 35 miliónů lidí. První dva kilometry do jeskyně jedete vláčkem, napřed jsem si řikala, že je to trochu kravina… Jenomže když zjistíte, že si jedete pro svý zlato a možná i kámen mudrců, tak to hnedka vypadá jako ten nejlepšáčtější nápad. Nejenomže je to tam krásný a velký, ale ukrývá se tam i drak…Jo. O human fish (viz v minulém díle) se někdy řiká, že je to vlastně dračí mládě..Viva Gringottovi!

Samozřejmě skřeti jsou starý židi, takže vstupenka je pěkně mastná, v balíčku i s hradem to pro studenty stojí 23,20eur (ale stojí to za to). Predjama je od Postojny jenom 10km. A je ve skále. A jsou tu tajný tunely/jeskyně. A v zimě se do nich nesmí, páč v nich spí netopýři. A prej tu straší lupičskej baron Erazem. Naštval Habsburky, ty ho obklíčili, ale on spolčil se s Matyášem Korvínem, kterej mu dodával jeskyněma zásoby víc než rok. Trochu se tam na hradě nudil, tak sem tam házel na vojáky dole svý zásoby. Až ho jednou trefila dělová koule v kadiboudě. Thug life.

Fajn mít vedle obejváku jeskyni.

Trochu nám z toho vyhládlo… V okolí Predjamy ani Postojne jsme nic mimo jedný pizzerie a zavřenýho fast-foodu nenašli. Stejně se jedem podivat ještě na mizející jezero Cerknica – když je hodně vody (jaro), tak je dokonce větší než největší slovinský jezero Bohinj, ale v létě tam zas vůbec nemusí být. Pod jezerem je systém jeskynní, který když se zaplaví, tak vznikne jezero..Ale to nic nemění na tom, že už blouzníme hlady. Slovenské osazenstvo auta začíná s tím, že chce halušky. S bryndzou. A nakazí tím, celé auto. No dobrá, tak aspoň něco domácího. Dojedeme do města u jezera, výborně tři restaurace tu mají. Vcházíme do první, tlusté meníčko a v něm jenom řízek na tisíc způsobů. Ehm. Druhý pokus – fast food a eště ošklivej. Třetí – podle internetů fajn restaurace, v skutečnosti zavřená. Eh. Tak jedem dál. Asi po dvou minutách jízdy vidíme boží symbol talíře a příborů. Stavíme. Nějací odjíždějící se smějou mejm parking skills. Nedivim se.

Konečně procházíme kolem pár kůlen, kurníků, chlívů či čeho a vcházíme do malého roztomilého domečku. Jsou tu dvě místnosti, ve druhé je stůl kam se všichni vejdem. Odsuď je vidět přímo do kuchyně, obyčejná velká domácí kuchyň ve které vaří celá famílie. Přichází bodrá tetka a nese dvě pálenky jako aperetif.

Nalejvejte si samy, je to tady z místních kytiček, co jsme nasbírali. Popisky hlásí Astromontana a Trjgradavu – ani moje slovinská spolubydlící nemá tušení, co to je. Kdo ví, ať poví. Dík. Škoda, že řídím, no, maličko ochutnám. Obojí má asi 50%, jedno je takový medový a druhý si už nepamatuju :).

Dáte si fazolovou nebo vývar? Nebo víte, co..já Vám donesu obě a Vy si to tu nějak nasdílíte.

Jako předkrm nejprve dostáváme něco, co vypadá jako bábovka. Je to ale plněný škvarkama. Těsto je trochu nasládlé, ale není vyloženě sladké, vlastně je to docela fajn..

Společně s polévkami dostáváme na stůl i domácí chléb.

První je domácí vývarek s velikym vajíčkovym knedlíčkem. Dobrej a hezky nadejchanej.

Druhá je fazolová s nudlema. Ach, ta krémovost. Obě polívky jsou strašně dobrý, už jsme plný, všichni jsme měli talíř od každý. Je to teda všechno nebo nám ještě přinesou? Netušíme.