Po jednodenni aklimatizaci v tritisicovce jdem do k jezeru v sestitisicich.
Note: Po trech tisicich trva aklimatizace kazdy tisicovky tejden.
P.S.: Ja nebyla ani na Snezce.
Prej “No hay problema” (s vejskovou nemoci) – asi narodni heslo Peru, protoze vsechno tu maj v maliku, jak jinak a jina odpoved neexistuje.
Prej lehkej trekking.
Prej s pruvodcem.
Prej 5 hodin.
Zacatek jak od Van Gogha.
Skupina nasazuje tak vrazedne tempo, ze ani Nick by to nevydejchal. No jo, to jsou hory, ne pobrezi.
Je mi blbe uz po par krocich, srdce mi busi, jak kdybych bezela maraton a hlava se mi toci stejne jako v pokrocilych nocnich hodinach.
Sestra se divi, ze jsem zelenomodra, 4000m nad morem jeste abych nebyla, uz jsem skoro oblacek.
Zvejkam furt koku, k nicemu.
Z postimpresionismu se presouvam do impresionismu, jsem jak Monet se zakalem, kdyz si maluje lekninky – tady zrovna je vodopad..
Uz nemuzu, uz potkavam lidi, co jdou dolu.
Prej jeste hodinu.
Prej uz to bude rovinka.
Chvilku je a vali se tam rozkousany telatko, Greenaway by mel radost, uz se pekne rozklada.
Pak jeste takovej kopec, ze musim zastavovat kazdejch pet kroku, aby to se mnou neseklo. Po tech peti hodinach jsme tedy nahore, za hodinu odjezd ze zdola nestihame ani omylem.
Ale laguna krasna. A zasnezeny vrsky taky.
Po ceste dolu se jeste zastavujem v oaze/museu lidskych exkrementu (nas oblibenej spot, uz jsme tu podruhy).
Hint: Hidden people.
Konecne vidim ten vodopad spravne.
K veceri si poprve dovolim dat chichu, kvaseny napoj z kukurice (kvasi diky tomu, ze peruanske starenky rozzvykaji kukurici a pak ji i s zaludecnimi stavami vrati nazpatek – vazne byla delana takhle po staru?!). Chutove me to neoslnuje, divna sladka cerna voda.